Muž, který nechal jet výtah samotný

1 budova, 279 schodů. 12 pater. Každý měsíc znova. Bez výtahu, bez výmluv. Projektový manažer Miroslav Duda ze společnosti ATALIAN patří mezi největší tahouny Schodovky, ve které zaměstnanci zdolávají schody z přízemí budovy Filadelfie až do 12. patra. Neformální osobní výzva každého, kdo se zapojí. Každý výstup se počítá, každý krok se zapisuje. Co ho žene vzhůru? A proč si myslí, že do Schodovky by měl jít každý, kdo to nechce mít v práci jen na pohodu? Toto je svědectví Miroslava Dudy.

Naše společnost dříve sídlila v Praze na Waltrovce. Zvykl jsem si chodit pěšky do pátého patra, kde mě k tomu jednoho dne přivedla nefunkční karta na výtah. Tenkrát se dala ta chyba karty lehce vyřešit nebo obejít, ale já jsem si řekl: „proč to nevyužít a mít trochu pohybu navíc?“.

 

Z malé nepříjemnosti se stal příjemný zvyk. Když jsem poprvé zaslechl informaci, kam se budeme stěhovat a do jakého patra, tak jsem poněkud znejistěl. Brumluvka a budova Filadelfie. 12 pater vypadalo jako strašně moc. První den jsem to podrobil redakčnímu testu. Zkusil jsem to a překvapilo mě, že to vlastně o tolik výše než na Waltrovce není.

Navíc, na rozdíl od Waltrovky, je schodiště opatřeno oknem, kde je možné sledovat, jak už jsem vysoko a kochat se postupným rozšiřováním výhledu na Prahu a okolí.

V průběhu doby jsem však přišel ještě na jednu věc, která může vypadat jako motivace. Během ranní cesty do práce často zažiji různé stresové situace. Každý to určitě zná. Cestování v ranní špičce se občas neobejde bez nějakých nepříjemných zážitků. Stačí třeba jeden nepříjemný služební hovor a ranní pohoda je rázem pryč. Kdybych vyjel nahoru výtahem, tak mám pořád ten vzniklý stres v paměti a ovlivní moje pracovní jednání a výkon hned od rána. Když ale vyběhnu schody, je to vlastně takový předěl. Vyběhnu, zadýchám se, na všechno nepříjemné zapomenu a stres je pryč. Opravdu to funguje, stojí to sice trochu námahy a 4 minuty času navíc, ale účinek je skoro jistý.

Myslím, že tady žádný fígl neexistuje. Prostě jdu po schodech, než vyjdu až nahoru. Každému je asi jasné, že si musí síly rozdělit, ze začátku spíše pomaleji a ke konci se uvidí, kolik sil ještě zbývá. Všiml jsem si, že někteří dělají více kroků v mezipatrech, kde se musí otočit do protisměru.

Za mě, čím méně kroků se v mezipatrech udělá, tím je celkový výstup rychlejší. Zdatnější se mohou pokusit vyjít schody po dvou, což velmi zrychlí výstup. Byť tedy také velmi zvýší výdej energie. Nepřipraveného to může zaskočit. Já tvrdím, že někdo, kdo chodí Schodovku, je připraven vždy. Zajímavé by mohlo být měření času výstupu a vzájemné porovnání nejlepších výsledků.

Schody rozhodně nepočítám. U každých dveří do patra je také jeho číslo, takže ani patra není třeba počítat. Já se prostě dívám z okna a sleduji, kterou budovu, strom nebo kopec už vidím, a na co si budu muset počkat až v dalším patře. Panorama Prahy je krásné. Hodně objektů, které mi při stoupání padnou do oka, mám spojené s nějakou vzpomínkou, která se mi v tu chvíli může vybavit a proběhnout hlavou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jsem přesvědčen, že fyzická kondice se každým dalším výstupem postupně zlepšuje. Ale nefunguje to jakoby matematicky, ve smyslu, že když vyjdu jednou, tak se zvýší fyzička o jeden stupeň. Důležitá je podle mě především pravidelnost. Zlepšování kondice není patrné ze dne na den, ale výsledek se dostaví až po nějakém čase.

Nedá se ale ani říct, že bych nyní ty schody ladně vybíhal. Je to namáhavé pořád stejně, jen bych řekl, že se výrazně zkrátil ten stav zadýchanosti, když se objevím nahoře na svém pracovišti. A také jsem si všiml, že někteří kolegové, často výrazně mladší, při výstupu sotva popadají dech, zatímco já můžu vést konverzaci. A to je docela hezký pocit.

Je mnoho kolegů, kteří zatím sledují zaznamenané výsledky jen z výtahu či na tabuli a váhají, jestli se přidat. Pikantní je, že se potichu přidalo i několik dalších společností a jejich zaměstnanců, a to zcela bez jakékoli specifické snahy.

Kolegy bych měl upozornit, že je fajn dole nenastoupit do výtahu a projít schodiště po svých, schod za schodem vystoupat těch 12 pater a nahoře čelit přátelsky míněným posměškům ve smyslu, co se stalo, že nemůžete popadnout dech apod. Já jsem si tuto cestu zvolil dobrovolně, ale každý další kolega je v jiné životní situaci a sedavé zaměstnání si kompenzuje jiným způsobem.

Pro ty, kteří aktivně nebo alespoň rekreačně sportují, může působit agitka na chození po schodech dost otravně. Asi není dobré nemít vůbec žádný pohyb. Ti, kdo nemají stejně jako já žádné sportovní vyžití jinde, můžou zkusit schody. Jak už jsem řekl dříve, stojí to jen pár minut času denně a výsledky se při poctivém snažení určitě dostaví.

Ať na Filadelfii, Brumlovce, Praze nebo kdekoli v Česku. Miroslav Duda běží svůj tichý závod každý měsíc — krok za krokem, schod za schodem. A inspiruje tím ostatní. Protože někdy stačí málo, čtyři minuty navíc, trochu námahy a chuť jít nahoru.
V práci i v životě.

Zdroj: https://run-arena.cz/2025/08/27/orientaci-ztraceni-v-poslanecke-snemovne-2/