Daniel Digoň: Snídaně je základ dne, a tak jsem posnídal s vámi. Se všemi…
Někde jsem slyšel, že když chceš dodat váhu nějakému vlastnímu pocitu, je dobré využít nějaký citát. „Lidi, kteří tvrdí, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne, nikdy asi nejedli pizzu k večeři“. Dobře, tenhle je sice vtipnej, ale vlastně se mi do toho, co chci popsat moc nehodí. Díky tomu, že se naše společnost angažuje v podpoře běhání našich zaměstnanců i obchodních partnerů, dostali jsme takovou netradiční příležitost. Dnešní ráno pro mě bylo takové trochu jiné a vytrhlo mě z pravidelnosti, díky čemuž jsme měl prostor se na věci podívat zase z trochu jiného úhlu.
Párkrát jsem už na Nově, u našeho klienta, byl. Akorát jsem po průchodu recepcí zamířil do jiných prostor. Koukal se různě po zemi, na čistotu dveří a oken. Vlastně mi až dnes došlo, jak hezký klient to je. Dneska ráno jsem se ale po zemi rozhodně nedíval.
6:10 čas vysílání. To znamená tak půlhoďku předtím být na místě. Takže budíček v pro mě poměrně neobvyklou dobu. Rozdal jsem doma úkoly, ať koukají a balím se. Nemám mít na sobě výrazné vzory nebo proužky. Moc se to od mého běžného pátečního dresscode neliší. „Tati, můžu jet s Tebou?“ Syna vždycky televize bavila, řešili jsme, jak to celé vzniká. Tenhle nečekaný dotaz mě zaskočil tak nepřipraveného, že jsem intuitivně odpověděl, že jasně. Snad to půjde na místě nějak pořešit. Vlastně jsem ho nikdy ráno nezažil takhle vyskočit z postele. V tu chvíli mi ale do časoplánu vstupuje další prvek, což znamená, že snídat budeme skutečně až na Nově. Máme to naštěstí, že to máme na místo jen asi deset minut, na Kavky bychom jeli rozhodně déle. Třeba příště. 6:48, vrátnice Novy, už je lehce modré nebe a město se pomalu probouzí.
Dřív i pánové, kteří jdou před kameru, chodili přes maskérnu. Nám byla nabídnuta káva, nápoje a malé croissanty s tím, že si pro nás přijdou čtyři minuty před vysíláním. Ještě podepisujeme reverz o využití našich tváří a čekáme. I tohle mi lehce dokreslilo pocit, že jsem jako v čekárně u doktora. Lehká nervozita. Paní se vrací, nese jen vodu, a to se slovy: „Omlouvám se, kávovar se nějak zasekl, teď to tam ajťáci řeší“. Bezva začátek. Rána mívám taková trochu ztuhlá, tak nepohrnu skleničkou vody.
Na řadu jdeme jako první, Snídaně, verze pátek dvanáctého září začíná. Slyším moderátorky zahajovat a vidím na gauč, na který si nás za chvíli odvedou. Uvažuju, kdo tam už seděl před námi a kdo bude po nás. Moderátorka říká, že v dnešní Snídani se můžeme těšit na Lucii Bílou. Nás nezmiňuje. Chápu, ale aspoň už vím, komu gaučík předehřívám. Představuju si, že za chvíli budu mluvit živě do hromady českých domácností. Představuju si českou rodinu, která se vypravuje do školy a do práce a u toho mají puštěnou TV. Nebo možná hraje Snídaně na sesterně v nemocnici v Třebíči. Nebo v restauraci hotelu na Lipně. Chtěl bych vlastně tolik co říct. Chtěl bych někoho inspirovat nebo i dobře mířenou větou někomu pozměnit život. Ani vlastně nevím, jestli jsem si sám takhle podprahově nevzal něco od někoho jiného. Je mi jasné, že to bude jen pár minut.
Jsme vybaveni porty a během zpráv máme pár chvilek se usadit ve studiu. Dane! Kačka Pechová. Kamarádka a moderátorka dnešní Snídaně. Prohodili jsme pár slov off-record. Tu bych tady nečekal. „A mimochodem víš, kdo následuje po vás?“ Protagonisti muzikálu Fotrové z divadla Kalich. Z toho divadla, kde si svou chvíli slávy odehrávám před Vánoci pravidelně i já na benefičním vystoupení. Nervozita? Kde? Jaká?
Oproti očekávání na gauči, na který míří víc reflektorů než na startovní plošinu na Cape Caneveral, mi není vedro. Prý později ke konci pořadu už to bývá celkem peklo. Nám studio asi nestačili úplně vyhřát. Navíc stále větrají otevřenými dveřmi, kterými jsem ještě před chvílí nakukoval dovnitř. V protisvětle vidím syna, jak z dálky sleduje mé snažení a celé mé vystoupení dokumentuje na mobil. I kdyby to celý bylo třeba rozpačitý, už pro jeho zážitek a setkání s přáteli to mělo smysl.
Vycházím ze studia. Je to. První položka tohoto dne odškrtnuta, a to je teprve půl sedmé. Syna čeká škola. Máme ale ještě prostor pro rychlou snídani. Nadšeně mi v mobilu ukazuje pohled z druhé strany. Když přijedeme domů, ještě tam hraje televize. Podívá se na mě a říká: „Hele, dívej, tam jsme před chvílí byli“. Obdivuju tohle nadšení, které my dospělí během života postupně ztrácíme. Přijíždím do práce, dám si svých obvyklých šest pater parkoviště, než zajedu na své místo. Dnešek začal Snídaní a pojednáním o běhu, zdraví, byznysu, kolektivu. Proč právě dnes bych si nemohl uskutečnit svůj první zápis do naší Schodovky a dát si svých 12 pater pěšky. Nemám vstupní kartičku. Během telefonátu vysvětluji recepci v našem baráku, za kým že do Atalianu vlastně jedu. Pracovní den začal naplno. Dneska nebude ten den, ale slibuju, že to jednou zlomím. A vážím si každého, kdo se zapojil.
Asi to nakonec bude den, který nebude něčím speciálním vystupovat z řady. Ale zase. Co když fakt někdo díky tomu začne více přemýšlet nad tím, čemu věnuje svůj čas? Co když mu dnešek přinese do života nějakou změnu? Já se to nedozvím. Ale to mě nebrzdí v tom vytěžit každou chvíli efektivně, opravdově, sportovně, emotivně a fair. A i kdybych tím mohl ovlivnit jen svou životní arénu – rodinu a společnost ATALIAN, tak netrávím dny nadarmo. A pokud se setkáme i rámci RUNarény, bude to obrovský bonus!
Zdroj: RUNarena